Madness Day, 14. 11. 12, Brno Fléda

Drunk Machine/De Mood/Lillion Brosis





by Λ Ø Δ Ξ $


De Mood znám deset let. Jsou to moji přátelé, skoro rodina, Mám je rád a jsem vždycky rád, když je slyším. Takže nečekejte nějakou objektivní hubební publicistiku. Lillion Brosis znám krátce, ale jsou mi docela sympatičtí, Drunken Machine neznám vůbec. Tolik úvodem. 


Přesuňme do bodu nula. Je dvacetjedna nula jedna a na dveřích Flédy plakát, že středa je Den šílenství, za dveřmi ochranka, kupodivu se už začalo, to jsem nečekal, ochranka mě poznává a zdraví, pak mě s úsměvem prošacuje, platím mírné vstupné a jdu si na bar pro pivo. Lillion Brosis to už rozjíždějí, zvuk je v pohodě, možná kytara by mohla dělat větší bordel, před pódiem kotel několika desítek (!) jejich fans, kteři za nimi přijeli z Hrušoplesků nad Jevišovkou. Brosis jsou typická párty kapela. Jejich hudba stojí na dvou pilířích: post-hardcoru zhruba ve stylu raných At The Drive-In a neurotickým, zběsilým disco-punku. Kapela skáče z jednoho pilíře na druhej, každou chvíli nějaká stopka nebo break, anebo si umně postaví lávku mezi riffama v podobě gradace. Občas je to takovej prasáckej a dost primitivní rokenrol, ale funguje to. Zpívají málo, ale když už, tak všichni sborově nebo na střídačku. Většinou takový jednoduchý rytmický hesla, např. "Thrash your mind", což působí osvěžujícím dojmem. Nevadí mi, že při kompozicí pracují salámovou metodou, ale trochu postrádám výraznější melodickej refrén. Na pódiu jim to vychází na 100%. Strhující nasazení, instrumentální zběhlost a organická sehranost, přirozený šoumenství, to všechno z nich dělá kapelu, u které přes mladej věk můžu mluvit o zralosti a osobitým výrazu. 


A na řadu přichází De Mood. Na ty se nejvíc těším. Nedávno se vrátili na pódia po přestávce zaviněné výměnou na postu bubeníka. A tím novým není nikdo jiný než Radek z Lillion Brosis. S ním komponují novej materiál a já už vím, že dnes zazní minimálně čtyři novinky. Jdu si stoupnout do první řady a mé vědomí je od prvních tónů zahaleno slastnou mlhou. Jsem stržen a unesen souhrou břinkavé kytary, důmyslné basy a natlakovaných bicích. Závidím jim tu elegancí, koncentraci a disciplínu, tohle jsou pro mě (Hrabal promine) mistři světa, jedničky a šampióni krytých dvorců. Co jsem na Moodech vždycky obdivoval - a s novým bubeníkem to vynikne mnohem víc - je propojení emocí a agresivity. Ona ta jejich hudba na nahrávkách zní jako příjemné, trochu melancholické indierockové písničky, ale naživo to děcka vždycky pořádně vyprasí, Aleš zpívá na hranici svých možností a když teď zpívají všichni tři, jsou z toho úplné hymny. Kdybych se je nějak snažil někam zaškatulkovat, výrazově asi nejvíc těží z emo-rocku pozdně devadesátkových kapel jako Van Pelt nebo Robocop Kraus. Ale jejich specifická "moravská" melodika je činí nezaměnitelnými. Často zamíří i do post-rockových vod, ve kterých Aleš svým Rickenbackerem pádluje mezi delayovými vlnami až do nebezpečné blízkosti malströmu z hlukových stěn. Přitom pódiovej projev kapely je civilní...teda kromě exhibujícího bubeníka, kterýho by se slušelo přivázat k židli. Pro mně je tohle kapela, která vystihuje tak nějak můj životní pocit, rockově zralá ale přitom pořád s DIY punkovou nasraností. 


Na závěr přichází izraelské trio Drunken Machine. To co předvádějí, zní přesvědčivě. Alespoň ze začátku. Směs různých rockových žánrů především z 90. let je jako švédskej stůl, ze kterého si vybírám. A první, co si vyberu, je disonantní kytarovej riff, kterej připomíná Voivod nebo VSS. Pak retro sedmdesátkovej psychedelickej rock. Atmosféra jak na poušti. Syrový blues. Perfektní. Ale po třech válech mě baví už jen každej třetí riff. Po pěti válech každej pátej. Lahůdky mizí. Na stole zůstává ještě dost grunge a stoneru, pak Strokes-revival, všechno úhledně zabalené do obalu vintage zvuku. Pak tu máme nějakej disco-punk, ale lacinější odrůdu. Na těch jejich odkazech na alternativní rock 90. let. je zábavný, že si člověk zavzpomíná, jak se jmenovaly všechny ty kapely, ze kterých čerpají, ale už mi to chvílemi leze krkem. Ale běžte do backstage za kapelou a řekněte jí: "Já bych chtěl abys hrál to a to." Nebo ještě hůř: "Jste komerční". Cover od Pixies v závěru sice dokazuje, že kluci mají i podobné vzory jako já, ale na další přídavky nečekám. Takže celkový dojem - šikovná kapela, která by se dobře vyjímala třeba na letním fesťáku. A do seriálu Madnessday, kterej není vyloženě undergroundovej, zapadla. Já jsem byl nasycen a uspokojen už v momentu, kdy De Mood dohráli.


Člověk se diví, kde se bere ta 
Kapela, která zní světově, ale zároveň nezapře moravskou melodičnost.


autor článku: Igor Genda




                                                                                by Cashounn

Madness Day, 14. 11. 12, Brno Fléda

with: De Mood & Drunk Machine


















Concert Drnholec Nová Myslivna


Lillion Brosis ! Maniac Floor
Funkshmakers
Chris Beach
2. 11. 2012








Western Union - Gogo


!!!HRUŠOVANY OPEN!!!
DĚKUJEME 












Zítra začíná naše dlouho plánovaná cesta na sever.

Sleduj příběh

!!! HRUŠOVANY OPEN !!!



-PUNK a skejtový závody v hrušovanským poolu-



Koncerty:


MOFFARAMMES, Punk-rock (SWE)

,,Říkají, míň je někdy víc. Samuel jako srdce, Mikael jako mozek.


a LILLION BROSIS, DIY music (CZ)

Kytara, basa, bicí a už i klávesy v kombinaci s progresivním a energickým stylem.


Sponzoři celé události:
Volcom, Mysticskateshop.cz, Independent skateboards, Picnicskateshop.cz, DC, ZERO, restaurace FONTÁNA (Hruš.n.Jev.) a město Hrušovany nad Jevišovkou